Trvalo mi tři a půl semestru, devatenáct předmětů a nespočet hodin strávených psaním školních esejí, dostat se k napsání dalšího pokračování.
Člověk některé věci stále odkládá – na zítra a na víkend a na jindy, a pak, když už si k tomu psaní konečně sedne, tak mu odejde počítač, a tak si musí koupit nový, a ačkoliv nejnovější macbook je super, tak prostě nemá českou klávesnici, a tak se musí objednat nálepky na klávesy, kterým trvá dva měsíce přijít (a samozřejmě, že si pamatuju, kde jaké písmenko je, ale pohodlnost je mrcha), a než se ten člověk naděje, je z toho zítra rok a půl. Ale minimálně lepší pozdě než vůbec!
Abych navázala, kde jsem skončila: V létě roku 2015 jsem se stala studentkou na americké Delaware County Community College, kterou budu tohle jaro po dvou letech studia ukončovat titulem zvaným Associate Degree, což je pro porovnání takový mezistupeň mezi střední školou a bakalářem. Znamená to, že se konečně můžu zúčastnit takové té typické americké ceremonie v taláru, s čepičkou na hlavě a přendat si špagát z jedné strany na druhou. Jupí! Pokud budu chtít pokračovat v bakalářském studiu, budu muset přejít na univerzitu a studovat ještě další dva roky.
Jelikož jsem na české vysoké nevydržela déle než jeden semestr, nemůžu objektivně porovnat český a americký vysokoškolský systém, což mě ale tak úplně nezastaví předtím, abych vám něco řekla o tom americkém (a subjektivně, americká college mi přijde o dost jednodušší).
Pro amerického studenta začíná vysokoškolský život na naší škole rozřazovacím testem z anglického jazyka a matematiky. Já se k jednomu takovému podobnému měla dostavit na začátku června 2015 a jakožto mezinárodní student jsem měla začít testem pro cizince, ESL (English as a Second Language). Ačkoliv jsem celkem puntičkář a v důležité dny si nařizuji i tři budíky v pětiminutových intervalech, absolutně jsem zapomněla na datum zkoušky a dostavila se, ač ve správný den, tak o několik hodin později. Rovnou jsem zamířila do kanceláře ředitelky mezinárodního oddělení, které znám díky nekonečnému papírování při podávání přihlášky jako svoje boty. Překotně jsem milé paní začala vysvětlovat mojí situaci, proč se dostavuju pozdě a samozřejmě, že jsem to svedla na děti, o které jsem se tou dobou už dávno nestarala, ale to nikdo vědět nepotřeboval. Paní ředitelka se na mě chvíli usmívala a pak říká, že by mi ráda pomohla ESL testy přeskočit a rovnou si vzít ten test určený pro americké studenty. Touhle jedinou větou mi ušetřila minimálně dva semestry studia a deset tisíc dolarů, což mi samozřejmě došlo až mnohem později – v tu chvíli jsem se nezmohla na víc než přikývnutí! (A pak že se zaspávat nevyplácí!) Paní ředitelka mě osobně odvedla do testovací místnosti, kde mě čekaly tři hodiny u počítače. Test z angličtiny se skládal z gramatické části, podobné naší maturitě z češtiny – slohovky, slov, která se nehodí, synonym, antonym, a tak dále a tak dále. Matematická část mi přišla víceméně jako brnkačka. Oběma zkouškami jsem bez problémů prošla, počítač mi hned vyhodnotil skóre a já dostala povoleno vzít můj první předmět – vysokoškolskou angličtinu s americkými studenty.
Studovat jsem začala v létě 2015 a to online, jelikož se mi dojíždění do školy přes léto prostě nevešlo do rozvrhu, ač mě trošku mrzelo, že jsem se tím připravila o interakci se spolužáky. Můj první učitel byl Mr. Freeman, černoch ve středních letech, s velmi osobitým vkusem a ještě osobitějším smyslem pro humor. Angličtinu vyučoval skrze lekce natočené na video, které jsem musela každý týden sledovat. Mým úkolem bylo číst jím přidělené články a na jejich základě odpovídat na otázky. Pan Freeman pro nás vybíral taková témata jako Kolumbus a vyvražďování domorodců, znásilňování žen v armádě, nezákonné pracování dětí, nelegální, podplácená pracovní síla z asijských zemí a Mexika nebo například rasismus v Americe. No žádná krásná literatura! Kvůli komplikovanosti textů jsem se hned po první lekci stala nejlepší kamarádkou s pokročilým slovníkem, který mi dělá společníka dodnes, ačkoliv náš vztah není tak intenzivní jako byl na začátku. Angličtinu jsem ukončila známkou B.
Na podzim 2015 jsem si pořídila školní tašku a vydala se do skutečné lavice. Snad ani před maturitou jsem nebyla tolik nervózní jako v první den školy v Americe. Kreslila jsem si v hlavě, že si najdu kamarády a že jaká nebude ve škole sranda. Ono houby! Většině mých spolužáků v té době bylo 18 (mně 22) a společného jsme neměli víc než tu místnost, ve které jsme se nacházeli. Ono se řekne, že čtyři roky jsou prd věkový rozdíl, ale zatímco já jsem měla “čas se vyblbnout”, moje spolužáky všechna dobrodružství teprve čekala a bohužel ty čtyři roky byly a jsou velmi znát. Oni vůbec moc nevědí o světě tam venku. Ptají se mě, jestli jsem v Americe legálně a když jím odpovím, že mám studentské vízum (anglicky visa), zeptají se, jestli tím myslím kreditku. Když v hodinách čteme z mapy, hádají se se mnou, že všechny řeky v Americe tečou na jih, že to je přece jasný! Myslí si, že USA je tou nejlepší zemí na světě, i když se nikdy nepodívali za hranice. Věří zprávám, které si přečetli na facebooku a používají twitter místo deníku.
Samozřejmě nejsou tací všichni. Najdou se u nás ve škole výjimky i dvakrát starší než já, ale těch je hrstka a ti zas nemají nic společného se mnou. Zatímco já se o dětech bavit nechci, jelikož mám dost těch, které hlídám, oni jsou pyšnými rodiči nebo prarodiči a chtěli by mi ukazovat fotky dětí právě proto, že jsem chůva a podle nich to zřejmě znamená, že mě fascinuje každé šišlací batole, na které narazím. A já si v duchu říkám, jak jsou ty jejich děti ošklivé, jelikož na rozdíl od nich soudím objektivně, a taky je tiše kritizuju za jejich výchovné metody, protože upřímně – většina amerických dětí jsou samorosti, co vládnou rodičům jejich malými obtloustlými ručičkami. Ale to jsem odbočila.
Kromě hlasů učitelů toho v učebnách a vlastně ani na chodbách moc slyšet není. Každý si hledí svého telefonu se sluchátky v uších. Když už se mě někdo na něco zeptá, má to většinou co dělat s poznámkami z hodiny nebo s tím, jestli “píšem”, a jakmile jen začnu mluvit, každý hned hádá odkud jsem, ač vlastně ani nevědí, jak jazyk z té země zní. Irsko? Rusko? Polsko? New Jersey?! (poslední tip jsem přijala jako lichotku). Samozřejmě, že většina lidí neví, kde je Česká republika, což jim nezazlívám, jelikož já taky nevím, kde přesně na mapě leží všech 50 amerických států. Ptají se mě na Československo, o tom slyšeli, ale o České republice, to úplně ne. Pak jim ale člověk řekne jména jako Jaromír Jágr nebo Jakub Voráček a už jsme doma, to se pak už někteří chytají. Jeden by se divil, jak známý je tady Václav Havel!
Díky školním projektům jsem se na facebooku skamarádila s některými z mých spolužáků a mohla se tak pobavit nad jejich bědováním před každým nadcházejícím testem, který je podle jejich měřítek přehnaně těžký a moc obsáhlý. Očividně je college stojí plno probrečených večerů, probdělých nocí a extrémního úsilí! Já jsem během roku stihla nespočet výletů, několik kocovin, a pokud jsem některé noci nespala, tak jedině vlastní vinou, jelikož jsem se nemohla odtrhnout od knížky nebo filmu. Americká college je víceméně brnkačka. Člověk tam musí pravidelně chodit, protože docházka je součástí známky. Spousta učitelů také vyžaduje aktivitu v hodinách, která je známkovaná. Eseje jsou na pořádku dne, ale většinou se dají opsat z učebnice a jsou hotové za chvilku. Zkouškové je poslední týden školy a spousta učitelů ho neuznává a prostě jen udělá průměr ze známek nasbíraných v průběhu semestru. Když už jsem nějakou tu závěrečnou zkoušku měla, byla jen z části semestru, nikdy z celého. Každý učitel pak nabízí cvičení navíc, díky kterým si student může vylepšit známku. I tak spousta lidí semestr nedochodí anebo i dochodí, ale s eFkem… Flákači! Předpoklad, že právě proto, že se za studium v Americe platí (a platí se dost), se ho každý bude snažit úspěšně dokončit, ukázal se býti mylným.
Každý student je hodnocený celkovým GPA (grade point average), který je průměrem všech konečných známek ze všech předmětů, kdy každé A je za čtyři body, B za tři, C za dva, D za jeden a F za nula. Perfektní student má perfektní skóre 4.0. Já mimo mého prvního předmětu zatím sbírám Áčka a moje GPA je momentálně 3.92.
A tím jsme se dostali do přítomnosti, do mého posledního semestru, kdy beru žurnalistiku, vztahy s veřejností (P.R.), rétoriku (Public Speaking), statistiku a přírodní katastrofy (Earth Science). Začala jsem letos psát do školních novin a našla si stáž v magazínu o bydlení, ale aby toho nebylo moc, o tom zase až příště (a snad ne za další rok a půl).
ODKAZ: http://www.i-noviny.cz/ceskolipane-v-tahu/mezitim-v-americe-12#.XMpWpS_MxmA